Ostnatý drát, prohnaný skrz naskrz roztomilou dívčí hlavičkou na obalu alba „Breaker“, dával jasně na srozuměnou, jaká událost se udála u ACCEPT. Zábrany byly odkopnuty stranou, pochybnosti zašlapány do země a spolu s úderem na kovový startovní zvonec nastal čas pro heavy metal. Pravý heavy metal, bez jakýchkoliv stylových kompromisů, poctivý heavy metal, plný řezavě kousavých kytarových riffů a hlučné rytmiky, prostě heavy metal té nejvyšší kvality, ocejchované navíc ochrannou známkou solingenských oceláren. A jako každé zásadní rozhodnutí, které tak nějak časem samo vyplave na povrch, mělo i tohle dokončení v minulosti naznačovaného půlobratu pro skupinu fatální důsledky, samozřejmě jen a pouze v tom pozitivním slova smyslu.
Z tehdejšího Západního Německa se totiž spolu s tímto albem vynořil i obrovitánský ukazováček, který jakoby světu říkal: pozor, tady bude co nevidět jedno z hlavních poutních míst světového heavy metalu! A nebylo mezi skladbami „Breaker“ jediné, která by to celou svou podstatou nedokládala. Svižný otvírák „Starlight“ namíchal vyváženou porci riffů a mrazivě vyzývavého Udova jekotu, jíž korunoval bravurním a metalicky šťavnatým kytarovým sólem. Titulní věc zase poukázala na velmi široký a dosud dostatečně neprozkoumaný prostor pro užití dvou kopáků, k němuž, jak jinak, vyfasovala břitký riff a výstavní refrén, při nichž tehdy se rodivší heavy metalový příznivec musel vysloveně chrochtat blahem. Stejně tak při následující „Run If You Can“, odpíchnuté zejména od geniálně jednoduchého refrénu, plného metalové palčivosti, nebo při „Can´t Stand The Night“, první baladě, v níž konečně zazářil i Dirkschneider coby první zpěvák skupiny. Do historie vešla ostře provokativní a na svou dobu neuvěřitelně drzá „Son Of A Bitch“ s cenzurovaným textem a prvními náznaky inspirace vážnou hudbou, účinkem se neminula ani rock´n´rollová „Burning“, plíživý a v refrénu vykřičený hymnus „Feelings“ či zřejmě nejkomerčnější věc alba, zdlouhavě se přes rameno ohlížející „Midnight Highway“. Baltesova pomalá „Breaking Up Again“ tradičně vydržela stát sama o sobě bez ohledu na všechno ostatní, což v důsledku samém přesně dokreslila závěrečná „Down And Out“, která si brala od všeho acceptovského trochu, a dohromady tak znamenala přímo učebnicovou ukázku pevně stavěného klasického hitu kapely s důrazem na strohý, úderný refrén.
Kdyby zkrátka mnozí tohle album řadili až na nejvyšší pozici v diskografii ACCEPT, vůbec bych se tomu (třebaže osobně tento názor nezastávám) nedivil. K dokonalosti mu toho totiž mnoho nescházelo a naopak nebylo nic, co by mu vysloveně stínilo. Včetně do té doby tradičních acceptovských textů, z nichž si toho sice člověk většinou moc neodnesl, ale které zato našemu údernému metalovému komandu plnily stoprocentně spolehlivou logistickou funkci, o což ovšem šlo v první řadě. S „Breaker“ na kontě a úspěšným světovým turné v roli předskokanů JUDAS PRIEST v kapse tak mohli ACCEPT snadno pomýšlet na světlou budoucnost, obzvláště když to všechno vzápětí stvrdili podpisem smlouvy s osudovou manažerkou Gaby Hauke.